In memoriam Ludmila Moravcová

19.11.2026

Velmi neradi píšeme následující řádky:

14. listopadu jsme přišli o naši věrnou členku Ludmilu Moravcovou (Kholovou). Prohrála statečný  boj s nemocí, nad kterou se občas nevyhrává.


Jako reminiscenci na ni přetiskujeme její vzpomínky na své hudební začátky z publikace, vydané k 90 letům trvání Základní umělecké školy.

MOJE CESTA DO SVĚTA HUDBY

      Narodila jsem se v Mladé Boleslavi koncem války, stihla jsem ještě poslední bombardování města. Po mamince jsem zdědila vztah k hudbě, po tatínkovi housle. Naše rodina patřila k těm, kterým v padesátých letech minulého století zrovna do zpěvu nebylo, neboť šlo o období složité, kdy se kladl důraz na to, aby měl člověk tzv. KlaPoKLiDeZ. (starší generaci jistě není nutné vysvětlovat, ale těm mladším ráda prozradím, že to znamenalo mít Kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení). A právě v té době jsem já velmi chtěla hrát na klavír. Na tvrdý papír jsem si nakreslila klaviaturu (asi dvě oktávy kláves, samozřejmě včetně černých), na které jsem cvičila doma písničky jako třeba Ovčáci, čtveráci, Kočka leze dírou nebo Vyletěla holubička. Těch písniček bylo poměrně dost, které se do "rozsahu" papírové klaviatury vešly. Na "hodiny" jsem chodila ke starší sestře své nejlepší kamarádky a spolužačky. U nich doma měli klavír a Eva navštěvovala už asi pátým rokem hudebku. Ráda si hrála na paní učitelku a velmi pečlivě dohlížela na můj správný prstoklad. Se vší vážností vedla moje první kroky při seznamování s tímto krásným hudebním nástrojem. Když rodiče viděli, s jakým zájmem cvičím u papírové klávesnice, hned jak to bylo možné, přihlásili mě do opravdové hudební školy. Po absolvování přípravky, kterou vedla paní učitelka Radmila Polívková, jsem byla zařazena do houslového oddělení. "A proč ne klavír?" ptala jsem se posmutněle. "Protože máš krásně dlouhé prstíky, hlavně malíček, máš velmi dobrý hudební sluch a máš doma housle". To byla pravda a navíc se paní učitelce Haně Kyselové moje "jablíčko" nelíbilo; moje postavení ruky na klaviatuře asi nebylo nejsprávnější. Škoda. Kamarádka Eva se tolik snažila. Když housle, tak housle. Paní učitelka Eliška Tláskalová byla velmi hodná, a tak jsem "do houslí" chodila ráda. To ale trvalo jen dva roky. Moje paní učitelka odešla ze školy (jen pamětníci by asi věděli proč?) a já jsem přešla k paní učitelce Ludmile Kohouškové.

      Moje maminka pocházela z Moravy. V rodině všichni hudbu velmi milovali. Dva z mých strýců se hudbě i věnovali a maminka, nějaký čas než se vdala, působila ve sboru olomoucké opery. V mládí si střádala libreta, a já jsem tak měla možnost se od dětství seznamovat s obsahem oper. Tím mi byl jejich poslech bližší. V rozhlase vysílali pravidelný hudební program, který uváděla paní Anna Hostomská. Ta každou operu i jiné skladby posluchačům před začátkem pěkně přiblížila. Moc dobře si vybavuji, jak jsem sedávala v kuchyni s malou útlou knížečkou v ruce a uchem na rádiu a nábožně naslouchala tónům, áriím a sborům – z jiného světa. Mojí první a později i nejoblíbenější operou byla Dvořákova Rusalka. Zaujala mě svým pohádkovým příběhem, krásnou hudbou a díky libretu jsem brzy uměla jednotlivé árie i zpívat. Zrovna tak jsem měla ráda i Jakobína. Smetanova Prodaná nevěsta a její "Věrné milování" patřila také k těm oblíbeným,i slavnostní Libuše. Ale líbily se mi i operetky – Polská krev, Bratránek z Batávie … a jiné.

      Do hudební školy na Českobratrském náměstí jsem to měla blízko. Bydleli jsme ani ne deset minut daleko: cesta Palackého ulicí kolem sokolovny, divadla, banky a přes ulici už bylo Českobratrské náměstí. Do"hudebky", jak jsme běžně říkali, jsem chodila třikrát týdně (později i víckrát, to když jsem nastoupila ještě do školního orchestru), a tak jsem interiér školy velmi dobře znala. Těžké vchodové dveře – pár schodů – dveře "houpačky". Cesta po schodišti vzhůru do prvního patra, kolem prosklené skříňky s maketou klavírní klávesy opatřenou šňůrkou, za kterou když se zatáhlo, byl vidět celý proces probíhající v klavíru po úderu prstem před zazněním tónu. Skoro pokaždé jsem si zatáhla! V budově vládl vždycky posvátný klid. Úplné ticho nebylo, občas pronikl do chodby zvuk klavíru, houslí, také trubky či jiného hudebního nástroje, někdy i zpěv bylo možno zaslechnout. Ale "dvojité dveře" jistě velmi dobře izolovaly, protože jsme slyšeli vždy jen útržky hovoru, když někdo dveřmi procházel. Nahoře v patře vedle tříd byla sborovna a také ředitelna. Ta představovala zvlášť magické místo. Jako dítě jsem se pana ředitele Josefa Feřta docela bála. Neměla jsem proč, neučil mě. Tvář měl vlídnou, ale jeho pohled byl vždycky takový přísný, zkoumavý. Až teprve v dospělosti jsem si uvědomovala, jak úžasný člověk to byl. Kromě toho, že to byl Pan ředitel, mnoho let stál v čele nejen hudební školy, ale také mladoboleslavské filharmonie, několik let byl též sbormistrem pěveckého sboru Boleslav. Byl zakladatelem a organizátorem Kruhu přátel hudby, který uváděl pravidelné koncerty našich i zahraničních umělců. Mnoho z nich, světoznámých jmen, se vystřídalo na scéně mladoboleslavského divadla, jistě hlavně zásluhou pana ředitele. I po šedesáti letech si přesně vybavuji koncert klavírního virtuosa Svjatoslava Richtera – zase ten klavír! – úžasný a nezapomenutelný zážitek! Na koncerty do divadla jsem mohla chodit večer klidně sama. Žáci Hudební školy to měli k stání zdarma. Divadlo bylo jen pět minut daleko od našeho bydliště a žádné nebezpečí nám tehdy nehrozilo. Takže já jsem té příležitosti hojně využívala.

      Po smutném odchodu pana Feřta nastoupil na místo ředitele Josef Novák. Za mého dětství to byl pan učitel, který též učil hře na housle, měl třídu hned vedle naší, a tak jsem jej běžně potkávala. Jeho zásluhy o rozkvět hudební školy v Mladé Boleslavi jsou známé. V době jeho ředitelování získávali žáci mnohá ocenění ze soutěží.

      Ale já se vrátím do časů svého dětství. I když jsem hudební školu navštěvovala pouze několik let, rozhodně přispěla k dalšímu rozvoji mého vztahu k hudbě, k tomu fenoménu, bez kterého si neumím svůj život představit. Ať to bylo seznámení se základy hry na housle, se sborovým zpíváním nebo s hrou v žákovském orchestru pod vedením pana učitele Jana Kvapila. To bylo v roce 1957, kdy jsme s úspěchem procházeli místním, okresním a krajským kolem Soutěže tvořivosti mládeže, až jsme se "probojovali" do kola ústředního, které se odehrávalo v Ostravě. Tam jsme pobývali týden a zvítězili. Stejně tak v roce 1958 v Bratislavě se skladbou Dětská symfonie, tehdy připisovanou Josephu Haydnovi. V této roztomilé skladbě zaznívají kromě klasických hudebních nástrojů také slavík, řehtačka, dětská trumpetka, bubínek… Hráli jsme ji všichni s velkým nasazením a elánem a jakožto vítězům se nám dostalo té cti, že se náš soutěžní program po skončení soutěžního klání natáčel v bratislavském rozhlase. Na tenhle zážitek se také nedá zapomenout.

      A na tomto místě musím připomenout některé spolužáky a spoluhráče z orchestru, z nichž někteří to ve světě hudby "dotáhli daleko" (na rozdíl ode mne): v I. houslích hrál Honza Kvapilů a Pepík Seibt, pak tam byl taky Petr Dragoun. V sekci II. houslí jsem seděla u jednoho pultu s Naďou Dragounovou, byl tam i Pavel Roleček, u violoncella seděl Jirka Sládeček… Do nauky jsem chodila s Milanem Klipcem a "v hudebce" jsme se potkávaly také s Liduškou Sládečkovou…

      Samostatnou a úplně zvláštní kapitolou mého života je sborové zpívání, ke kterému jsem základ dostala také v "hudebce". Zpěv mě provázel opravdu od kolébky až do současnosti. Nejdříve mě maminka učila krásné lidové písničky, ke kterým mi zpívala druhý hlas. K nim jsme později přidaly některé z Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka a troufly jsme si i na nějaké duety z oper – to byla legrace…

      Můj první pěvecký sbor byl vlastně součástí nauky s již zmíněnou paní učitelkou Radmilou Polívkovou (později Ševců). Na základní škole jsem zpívala ve sboru, který vedl pan učitel Václav Fanta, v dalších letech jsme se s jiným školním sborem pod vedením paní učitelky Růženy Kadeřávkové též účastnili několika ročníků Soutěže tvořivosti mládeže. Tento můj zájem pak plynule přešel v době dospělosti do členství ve Smíšeném pěveckém sboru Boleslav, jehož 160. výročí založení jsme oslavili v roce 2017. Pamatuji si slavnostní koncert ke 100. výročí v roce 1957, kdy se dávala Dvořákova Stabat Mater a ve sboru zpívala moje maminka. Tehdy, jako dětská posluchačka v zákulisí, jsem byla ohromena výkony sólistů, především altistky paní Ludmily Dvořákové a basisty pana Ladislava Mráze. Řádnou členkou pěveckého sboru Boleslav jsem se stala přesně o deset let později, takže je to již více než padesát let, co s nimi sdílím zpočátku "roky hubené", z nichž se později vyklubaly "roky tučné"…

      V období po "sametové revoluci" jsme pod vedením pana profesora Zdeňka Šulce dosáhli velmi dobré úrovně, která byla oceňována i na zahraničních zájezdech. Díky souhře šťastných náhod jsme měli možnost předvádět naše umění na koncertech v Belgii, Německu, Francii, Anglii, Rakousku i v Itálii. Tehdy jsme na vlastní kůži poznali, co znamená úsloví "hudba nezná hranic". A ta naše česká je ve světě zvláště ceněna. Byly to opravdu nezapomenutelné zážitky, které přetrvávají dodnes.

      Jsem šťastná, že moje dvě dcery si svoji cestu tímto světem také prošlapaly. Obě začínaly v mladoboleslavské "lidušce". Základy získané v rodině jim rozšířily především paní učitelky Dagmar Tesařová, Věra Tondrová, páni učitelé Jaroslav Kurzveil a František Trhoň. S radostí a nadšením jsem pozorovala i první krůčky svých vnuček, které zájem o hudbu projevovaly už od mateřské školky. Tam se na jejich rozvoji podílela především paní ředitelka Věra Šulcová v dětském sborečku Ptáčata. Později, v Základní umělecké škole, měla jedna vnučka paní učitelku Mirku Hořákovou na klavír a druhá pak na violoncello paní učitelku Martu Šulcovou. Ale to už je zase jiná kapitola!

      Vážení a milí kantoři (od slova cantare = zpívati), přeji vám, známým i neznámým, ať se vám daří semínka již zasetá do dušiček dětí dále kultivovat a s úspěchem rozvíjet jejich talent, daný jim od Boha. Na závěr mi dovolte popřát vám všem hodně síly, radosti a trpělivosti při výuce, protože radost z práce je tou nejlepší odměnou! A protože trpělivost růže přináší – tak vám všem


p ř e j i   r ů ž í   p l n o u   n á r u č !



Ludmila Moravcová (Kholová)

Share