Otec a syn Trhoňovi
Vzpomínka Jiřího Vosáhla, vedoucího chrámové scholy.
Tyto vzácné boleslavské osobnosti - Františka Trhoně st. a jeho syna Františka, jsem začal velmi intenzivně vnímat hned po svém příchodu do Mladé Boleslavi koncern šedesátých let. Bylo tornu tak z pohledu účastníka kostela a brzo zpěváka na chrámovém kůru v arciděkanském kostele. Bylo mi dopřáno ještě sledovat poslední léta činnosti posledního skutečného regenschoriho - starého pana Trhoně. On vedl tradiční chrámový sbor, který měl svoje sólisty, byl navázán na spolupráci orchestru a mnoho členů zároveň zpívalo v městském sboru Boleslav. Starý pán měl přísnou povahu, se kterou některé členy přitahoval, s jinými se dokázal rozejít. Vždyť za sebou měl léta kapelnické a sbormistrovské praxe a uměl rozpoznat, co může od koho očekávat. Zpíval jsem ještě na koncertě, který on v kostele uspořádal a na kterém vystoupil jako host sám Eduard Haken. Vzpomínám si též na jeho zklamání, když byl později jeden námi připravovaný chrámový koncert (r.1974, mám ještě vytištěný plakátek) tehdejšími okresními mocipány zakázán. Pak již se omezil sbor jen na vystupování na velkých svátcích při bohoslužbách. Ale to už musím zmínit též mladého Františka, který se už tenkrát objevoval za varhanami, a brzy jsme se spřátelili. Bylo to v době zavádění nové liturgie a založili jsme tzv. chrámovou scholu, která vystupovala častěji, a to s jednoduššími liturgickými zpěvy. Tím jsme nijak neovlivňovali činnost sboru vedeného p. Trhoněm st. První zkoušky scholy (původně 8 členů) se konaly dokonce v bytě Františka (s jeho odborným vedením) a starý pan Trhoň se svojí paní s námi zpíval též. Po smrti p. Trhoně st. (r. 1979) se pak stávající sbor úplně rozpadl a zůstala jen naše schola. Fr. Trhoň ml. často chodíval hrát do kostela na varhany a případně i radil a vedl zkoušky se svým osobitým humorem. Větší produkce, jako byla Rybova mše na Vánoce a Hausmannova mše na Velikonoce, řídil vždy on. V té době to bylo samozřejmě pro učitele spojeno s určitým rizikem. V devadesátých letech, když byla veřejnost chrámové hudbě více nakloněna, prosadil František generální rekonstrukci varhan v arciděkanském kostele. Díky jeho neúnavnému obcházení po úřadech a klepání na dveře sponzorů, se celá věc podařila a varhany slouží jak pro bohoslužebné, tak pro koncertní účely. On si ještě pořídil varhany domů, které, pokud vím, dlouhá léta splácela velmi rád je každému hostu ukázal. Byl dokonce ochotný tyto domácí varhany několikrát zapůjčit, na př. do kostela sv. Jana pro nějakou slavnost. Nelítostná nemoc však překazila jeho plodný život. Ještě několik dní před jeho smrtí jsem jej navštívil v nemocnici. Stále se o hudbu zajímal, poslouchal ji tam za sluchátek a doprovodila ho až do konce.
Závěrem musím konstatovat, že oba dva Františkové na mě od samého začátku zapůsobili svým nadšením k hudbě a velmi napomohli mému hudebnímu založení a působení na kůru.