Blahopřejeme paní Heleně Červené k jubileu

Mgr. Helena Červená, členka našeho Spolku přátel umění, se narodila 9. prosince 1940 v Mladé Boleslavi. Celý svůj profesní život působila jako učitelka na různých základních školách v okolí Mladé Boleslavi. Nakonec učila na 6. ZŠ v Mladé Boleslavi. Je známá jako autorka několika publikací o zajímavých regionálních osobnostech. Byla také řadu let neúnavnou vedoucí Městského klubu seniorů. 

Paní Helenu Červenou můžeme potkávat na mnoha kulturních akcích. Naposledy v sobotu 30. listopadu v Městském divadle na scénickém provedení Rybovy České mše vánoční, kde dostala jako pozornost perníkového anděla.

Paní Červená vzkázala všem, kteří se na provedení podíleli, velké poděkování za mimořádný zážitek!

Vám všem přeje paní Helena Červená klidný advent a Vánoce a vše dobré v novém roce 2026.  

Protože 9. prosince letošního roku oslavíte jubileum, přejeme Vám, paní Heleno Červená, hodně sil, elánu, zdraví a dobrých lidí kolem sebe tak, abyste nás ještě dlouho mohla těšit svými vzpomínkami.

Některým z nás po nedělním představení předala paní Červená obálku se vzpomínkami a povídáním o vánočním čase a věcech vánočních. S jejím souhlasem přetiskujeme text i pro vás, abyste mohli také buď zavzpomínat nebo se dozvědět. 

Předvánoční čas

Mám ráda ten čas, kdy se šeří a město začíná mít půvab předvánoční atmosféry. Jako dítě školou povinné jsem milovala cestu z hudební školy, která vedla přes Staré město. Tam se začaly ukazovat výlohy, krásně nazdobené a u některých shora visely girlandy z chvojí a někde visely i balíčky. Ráda jsem výlohy prohlížela a samozřejmě si u některých vybírala, co by se mi líbilo. Bohužel to nebylo možné, protože by asi na to rodiče neměli. Zastavila jsem se ale v papírnictví a koupila svazeček tenkých papírků, které byly z každé strany rozstříhané a nařasené. Do toho jsme potom doma balili kostky cukru a tak jsme vytvářeli bonbóny na stromeček. Ještě jsem přibrala u pana Švíkala sešitek barevných papírů, které byly zespoda lepící. Doma jsem potom vyráběla dlouhý řetěz z malinkých různobarevných oček. Na našem stromečku nesměly chybět pečené kroužky obalované v cukru, které maminka připravila a tatínek přinesl ze zahrady malá, červená, panenská jablíčka. Nesměly chybět ani ořechy, které jsme sušili už dlouho předtím za kamny. Tak to bychom měli. A já bych se mohla dát do strojení stromku. Ale chyba, stromeček nebyl. Na Starém městě, před hotelem Grand, bylo vymezené místo, kde se stromky prodávaly, ale než tam tatínek z práce došel, tak už byly přebrané. Další den se tam opět vypravil a bylo to stejné. A tak jednal. Prostě domů přinesl stromky dva. Ani jeden nebyl ten nejlepší, ba naopak. Ale tatínek si věděl rady. Prostě z jednoho uřízl vršek a z druhého použil spodek. Vyrobil si k tomu takovou plechovou trubičku, do které oba konce zastrčil a stromek byl celý. Ještě ze zbytků odřezal větve, které byly pěkné a narouboval je na ten jeho výtvor. A byla to krása! Pak jsem skutečně stromek zdobila a když jsem byla hotová, došlo k nejzávažnější chvíli. Táta přinesl jeho košíčky, které podle šablony vyřezal z tuhého papíru a které se krásně vějířovitě rozvíraly a do nich posadil oříšek. Největší svátostí však byla skleněná špička a několik krásných, zdobených, vyfoukaných, skleněných koulí. A ty opatrně zavěsila maminka. A pak jsme mohli spokojeně jít spát a čekat, co přinese příští den.

Kapr

V dětství se nepamatuji, že bychom byli měli ke štědrovečerní večeři kapra. Moji rodiče v minulosti neměli příležitost tento zvyk dodržovat a ani já jsem netoužila kapra ochutnat. Proto se nejdřív dlouhá léta u nás před Vánoci nekupoval. Naopak později, když už na světě byly moje dvě děti, jsme se k tomuto zvyku přiklonili. Bylo to jednak proto, že můj muž ryby jedl rád a u nich doma kapr nesměl chybět. Přiznám se, že já jsem nikdy ryby nejedla a prvně jsem ochutnala rybí polévku a kousek kapra, kterého jsem zabalila do bramborového salátu a snědla, ze strachu z nastávající tchýně. Nemohla jsem dát najevo, že mi to nechutná a s velkým sebezapřením jsem to spolkla. Od té doby jsem dokázala i rybí polévku uvařit a kapra obalit, ale opět má nechuť byla tak velká, že jsem to nepozřela. Mám zřejmě nějakou fobii, kterou nedokážu překonat, ale kapra kupujeme každý rok.

Před mnoha lety nás dcera obdarovala krásným, malým štěňátkem. Byl to pejsek s rodokmenem, a sice francouzský buldoček. Rostl a byl velmi zvědavý. Výskyt dalšího živočicha v naší rodině mu nemohl ujít. A tak se hnal do koupelny, stavěl se na zadní, packama se opřel o vanu a civěl na kapra a štěkal. Ten se ve vaně pohyboval, a to se psovi "obránci" nechtělo nějak líbit. Tak dlouho se snažil na vanu vyškrábat, až jsme najednou uslyšeli z koupelny pořádný šplouch. A to náš miláček skočil za kaprem. A tak jsme nevěděli, jestli máme nejdřív vylovit kapra, aby ho pes nepokousal anebo vytáhnout mokrého Boba. Tak se náš pejsek jmenoval. Zachránili jsme je oba. Kapřík si v klidu plaval dál a náš miláček, když se notně z vody otřepal a zmáčel celou koupelnu, se pak sušil u topení. Když jsme všechno uklidili, tak jsme si řekli, že to vlastně nakonec přispělo k radostné předvánoční pohodě.

Cukroví

Myslím, že v každé rodině u nás v české zemi na Vánoce cukroví být muselo. Samozřejmě, že to dalo úsilí vytvořit pečením, spojováním, různými náplněmi a zdobením krásnou, malou a dobrou pochoutku. Někteří naši přátelé z jiných zemí to vždycky velmi obdivovali, protože takovou formou se u nich vánoční cukroví nepřipravovalo. Slyšeli jsme to například od Belgičanů, ale i Němců, Bulharů a Moldavanů. Jednou v předvánočním čase byl u nás ve Škodovce mladý stážista z Anglie. Byl spolupracovníkem mého manžela a ten ho pozval k nám na návštěvu. Samozřejmě dostal ke kávě to naše vánoční cukroví. Divil se moc a museli jsme mu vysvětlovat, kdy a jak se cukroví připravuje a kdy se předkládá na vánoční stůl. Nesmírně mu chutnalo a o to ještě víc, když zjistil, že před Vánoci se ještě nejí. Nechává se až opravdu na svátky. Chtěli jsme mu dát nějaký dárek na rozloučenou a mě napadlo připravit mu malou krabičku s naším cukrovím. Ovázala jsem krásnou, průhlednou nádobku červenou stuhou, s podkovičkou pro štěstí a s přáním, ať jim v rodině chutná. Říkal, že to všechno musí doma vypovědět. Oplátkou poslal k Novému roku mému muži velké plato s nakrájeným uzeným lososem. To naší rodině udělalo radost, ale já jsem se zdržela. 

Překvapivá návštěva

Schylovalo se ke Štědrému dni, když za mnou přišel syn, zda bychom mohli povečeřet na Štědrý večer s jeho kamarádem. Překvapilo mě to, ale byla jsem zvědavá, koho by k nám můj synek měl přivést. Že by nějaké děvče mně připadalo dost brzy, a tak jsem bleskově přemýšlela, kdo by to mohl být. Samozřejmě mě napadlo, zda nejde o někoho z jeho tehdejší úspěšné taneční skupiny Domino, která účinkovala na různých soutěžích a dokonce i v zahraničí, především se svým vystoupením podle Hemingwayovy novely "Stařec a moře". Skupina se totiž věnovala výrazovému scénickému tanci a toto bylo jedno z jejích témat. Hlavní postavou byl stařec, kterého ztvárnil host ve společnosti Domino a sice Vietnamec Nquyen a ještě několik jmen, který byl mimem. My jsme mu začali říkat po česku Honza. On to přijal a slyšel na to. Učil se česky, protože tady pracoval a pravdou je, že v době studií mého syna tady příliš Vietnamců nebylo. Protože to byl mladík usměvavý, milý a skromný, tak jsem proti jeho návštěvě u nás nic neměla. Byl tu sám, někde na ubytovně, a tak nám přišlo zcela samozřejmé přijmout jeho společnost. Akorát mně vrtalo hlavou, co já mu nabídnu k večeři, když on určitě bramborový salát a klobásu nejí a o obalovaném kapru jsem měla pochybnosti. Řekla jsem si, že mu přece samozřejmě musím uvařit rýži. S tím, že si snad k tomu něco vybere. Snažila jsem se, aby se mi rýže povedla a jako vždycky jsem ji vařila tzv. v posteli (to znamená, že se krátce povařená rýže strčí v utěrce do peřin a ona tam nádherně dojde). Podle mého se povedla. Při večeři, při které jsme ho všichni přivítali s přáním, že mu u nás snad bude chutnat, jsem po očku sledovala, jak se s tím vypořádá. K rýži si přidal kapra s tím, že obal seškrábal a maso odkostil a přichutil vše předloženým kořením a zamíchal. Po večeři jsem byla zvědavá, jak mu rýže chutnala, pyšná nad tím, že se mi povedla a Honza mě ujišťoval slovy: "To dobré bylo, mama, ale u nás jinak". Pak jsme odešli ke stromečku a i Honzík dostal drobný dárek. Potom jsme zasedli k čaji a vytouženému cukroví. Musím přiznat, že mu také chutnalo a zřejmě si vylepšil tu naši štědrovečerní večeři. Později k nám občas chodíval a potom odešel do Francie, protože chtěl studovat pantomimu. Částečně se mu to podařilo a dokonce se objevil v nějakém tanečním vystoupení i v Praze. Po Pavlovi mi poslal krásnou šálu se vzpomínkou na "mama".

Zvláštní návštěva

Byl druhý vánoční den sváteční - Štěpána. Kdysi se říkalo "koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně". Neboli v minulosti to byl den kolední a později se změnil na den návštěvní. Byla jsem si vědoma, že by mohl někdo z našich známých zavolat a přijít třeba na kafe. Ohlásila se však návštěva jiná. Můj muž pozval na některý den v období Vánoc svého kolegu z práce. Byl z bývalé Jugoslávie a vlastně utíkal ze Sarajeva, tehdy válečného. Uchytil se v automobilce v Německu a posléze přešel do Mladé Boleslavi. Toho pána jsem už znala, ale tentokrát přišel s rodinou. Ve dveřích jsme se vítali a on mně postupně představoval svoji manželku a tři dcery, stojící za ním v úctyhodné vzdálenosti. Trošku jsem byla překvapená, ale nikoli zaskočená. Ráno jsem si už udělala chlebíčky a vyrovnala cukroví, a tak vlastně návštěvy mohly přijít. Tak přišla. Odebrali jsme se do naší, tehdy, jídelny s krbem. Bylo tam teplo, dřevo praskalo, pohoštění připravené, a tak došlo k nabídce toho, co je v Čechách běžné. Děvčata se ještě šla podívat na stromeček a já jsem je vyzvala, aby šly hledat, že je tam taky pro ně dárek. Byl nadepsaný a ony už česky dobře uměly. Přinesly knížku s sebou k nám, rozbalily, pak po sobě pokukovaly a ukazovaly mamince a potom tatínkovi. Všichni pokyvovali hlavou a jejich otec pravil, že ke vzdělání je to dobré vědět, což mně v ten moment přišlo zvláštní. Hovor se stočil samozřejmě na vánoční cukroví. Děvčata ochutnávala, cukroví mizelo a já jsem šla nabrat do šuplíku další. Měla jsem ho uzpůsobený na to, abych tam postupně skládala další druhy, a pravda, bylo tam těch druhů devět. Děvčata evidentně měla chuť ještě na další a já jsem si řekla, že už to nebudu vyrovnávat a posadila jsem je přímo k šuplíku. Jejich otec se na ně přísně tvářil a snažil se jim vysvětlit, že to není slušné a že už mají přestat. Já jsem ho naopak zase přesvědčovala, že když jim to chutná, ať si dají. Paní se omlouvala, že žádné cukroví nepřinesli, protože se takové u nich nedělá a že se vynasnaží na příště vytvořit u nich známé čokoládové kuličky. Pak jsme si ještě povídali, hlavně o škole, děvčata se dobře učila a čeština jim šla výtečně. Vyprávěli jsme jim o tom, jak chodíme zpívat a před Vánoci máme několik koncertů, speciálně Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Ptala jsem se, jestli ji náhodou někdy neslyšeli, ale bylo mi řečeno, že nikoli. A děvčata že zatím do žádného kroužku nechodí, ale pilně se učí anglicky. A my jsme ještě vyprávěli, jak to chodí někde na vesnicích, že třeba dělají i živý Betlém, obzvlášť tam, kde jsou ochotníci. Čekali jsme, že budou povídat, jak oni drží Vánoce. K tomu nedošlo, ale otec rodiny pak, jakoby mimo hovor, prohlásil, že jsou muslimové. V tu ránu mě tzv. obešly mrákoty, protože jsem si uvědomila, že jsem děvčatům dala nevhodný dárek, a to krásné, velké leporelo o našich Vánocích, jesličkách atd. Také mi došlo, proč se dívky pořád ptaly tatínka, zda něco smějí, včetně ochutnávky a proč stály ve dveřích v odstupněné vzdálenosti za otcem rodiny. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Nakonec jsme se rozešli s tím, že jednou přijedou v létě k nám na chalupu, aby poznali Vysočinu a tamější venkov. V létě se návštěva uskutečnila, ale krátce na to odešli všichni do Ameriky. Už se nikdy neozvali a k čokoládovým kuličkám nedošlo.

Hej mistře, vstaň bystře…

Mám ráda dobu adventní, která je prostoupena přípravami na dny vánoční, ale také je to čas, který vede člověka k zamyšlení i k usebrání. Mám tu atmosféru podzimu a nastávající zimy ráda. Mnohokrát jsem toužila po tom, aby Martin přijel na bílém koni a byl aspoň poprašek sněhu. A ta krása, když byl první mrazík a na oknech se vytvořily rozmanité květy. V tomto čase se v některých obcích nacvičovaly zpěvy na štědrovečerní mši v kostelích. Nikdy nezapomenu na vánoční koncert v roce 1989. Byl prosinec a my jsme v pěveckém sboru Boleslav pilně zkoušeli Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby "Hej mistře, vstaň bystře…". Jaké to bylo nadšení a konečně vystoupení v Městském divadle, kde mohla být tato mše uvedena pro veřejnost. Měli jsme velké štěstí v osobě našeho pana dirigenta Zdeňka Šulce, ale i varhaníka Františka Trhoně. Spoluúčinkoval i Mladoboleslavský komorní orchestr pod vedením Jiřího Nováka. Náš pan dirigent oslovoval možné sólisty a přišli jsme na to, že s námi zpívající pí doktorka Harvánková má syna sólistou opery Národního divadla (později i šéfa opery). No to bylo něco. Přesvědčovali jsme ji, aby se u svého syna přimluvila a on si s námi zazpíval. Jaká to velká náhoda. Mohli jsme se radovat a byli okouzleni přítomností a zpěvem sólistů Vladimíra Okénka, pí Řehákové, Ivy Pilichové a Zdeňka Harvánka. Ve chvíli, kdy do velebného ticha v sále divadla zaznělo jeho sólo v Credu:

V pravé pobožnosti, svaté nábožnosti, vyhrávati budeme, Bohu poděkujeme,

za nám dané spasení skrz Ježíše zrození.

Pojďme, pojďme k Betlému, místu přeblaženému,

chvalozpěvy začněme, jak jen Betlém uzříme.

Ovládlo nás tajemné kouzlo pokorné vánoční melodie, kdy jeviště i hlediště dýchalo spolu a působilo dojemně. Po mnoha letech jsme mohli vyjádřit radost z Rybova díla, nadšení ze zpěvu a sounáležitosti té krásné atmosféry. A především je to libá česká muzika. A české slovo. Bylo to nezapomenutelné. A co víc, když spontánně zaznělo všem známé a všemi v divadle zpívané "Narodil se Kristus pán".

Obrázky poskytla ZUŠ z prací žáků výtvarného oboru.