MISTR HOUSLAŘ

(novinový článek Josefa Feřta o houslařském rodu Herclíků)

Píšeme, čteme a mluvíme často o velkém rozvoji našeho reprodukčního umění. Méně už o těch, kteří oživují hmotu v nástroj, který v rukou umělce sděluje hudební odkaz minulosti a přítomnosti. I v našem městě máme známého mistra houslaře J. B. Herclíka, z jehož dílny vyšla již řada vynikajících nástrojů, zpívajících u nás i v zahraničí. Svými mistrovskými výrobky soutěžil ve Francii, Holandsku a v NDR, kde získal cenná uznání. Bohatá korespondence z různých států svědčí o tom, jak daleko do světa pronikly housle, violy, violoncella a kontrabasy, jejichž život se probudil v desce dřeva na stole jeho dílny. Je zajímavé pozorovat, jak zkušená ruka mistra vede dláto od pevných tahů až po nejjemnější kružby, jež dotvářejí nádherné linie smyčcových nástrojů. Nejde však jen o vnější krásu. Vdechnout nástroji krásný hlas to je největší umění mistrů, které v sobě tají velmi složitý postup od výpočtů až ke konečnému ztvárnění dřeva.

Houslařství v rodině Herclíků vstoupilo již do třetí generace. Otec J. B. Herclíka, František, je zakladatel této tradice. Již on získal několik zlatých medailí na výstavách za své nástroje. Sám vyučil své dva syny: Ladislava, houslaře v Kolíně a našeho Josefa Bohumila, který absolvoval odbornou houslařskou školu a převzal dílnu po svém otci zde. Své umění a zkušenosti předal synu Přemyslovi, který byl po vyučení na praxi v dílně mistra houslaře Otakara Špidlena v Praze. Nyní spolupracuje se svým otcem. Úspěšně se účastnil soutěží v Holandsku, Belgii i umělecké soutěže k 15. výročí vzniku ČSSR. Oba připravují nástroje pro II. mezinárodní konkurs houslařství v Poznani 1962 a na jubilejní houslařskou soutěž v Lutychu 1963.

František Herclík založil tradici houslařskou, ale i muzikantskou. A tak cesty, které i v sněhu a nepohodě s nástrojem na zádech vyšlapal po širokém kraji, vedly i Josefa Bohumila. Těžko bychom spočítali všechny ty besedy, akademie, koncerty a divadelní představení, při nichž zasedal u pultu a nezištně a obětavě muzicíroval. Je rovněž zakládajícím členem Mladoboleslavské filharmonie, nyní orchestru ZK AZNP, kde stejně obětavě a nezištně působí již 30 let nejen jako výkonný hudebník, ale i jako hospodář a hlavně údržbář nástrojů s přerušením pouze v době, kdy byl za války vězněn v koncentračním táboře.

Jako uznávaný odborník pracuje i na restauraci starých unikátních nástrojů z muzeálních sbírek. Přirozená náklonnost k starým nástrojům jej přivedla k viole d'amour; nejen k její stavbě, ale i ke hře na ni. A tak starší pamětníci mohou vzpomenout i na programy, při nichž se na tento dnes již vzácný nástroj hrál. Nelze nevzpomenout i na jeho vztah k hudební škole. Je pečlivým hospodářem v jejím archívu smyčcových nástrojů, mezi nimiž je nejeden nástroj z jeho dílny.