K jubilejnímu koncertu mladoboleslavské filharmonie
(úvaha Josefa Feřta)
Chvála i sláva českého muzikantství jsou historickým faktem obecně známým. Mají svou staletou tradici, významem daleko přesahující hranice malého národa a státu. Srdce, které nemohlo vyzpívat svou lásku pod studenou oblohou domova, zpívalo pod cizím nebem, zpívalo o úvozu s mateřídouškou, zpívalo o olších nad tůní, zpívalo o všem, co ztratilo - muselo zpívat. Je v tom pokoření i vítězství, je v tom hana i sláva, je v tom celá česká historie se svými hlubokými stržemi a strmými vrcholy. To je minulost, z které se učíme a která nám šeptá z lůna země o odkazu draze vykoupeném. Jak tomuto šepotu nasloucháme, jak si vážíme tohoto odkazu, jak z něho žijeme a tvoříme, ukáže doba další. I my budeme jednou minulostí a nová přítomnost vysloví soud jasně a nemilosrdně.
Náš jubilant, Orchestrální sdružení, se nemusí po 25 letech své práce bát toho soudu, má čistý obzor s jasným výhledem zpět i vpřed. Dík těm, kteří dali kdysi impuls, dík těm, kteří první zasedli k pultům. V tom je odkaz. potom tedy dík i těm, kteří se přidali a dodnes věrně setrvali na svém místě.
Pravé hodnoty vytváří jen hudba, která se stává součástí života. Bylo by jistě krásné vzpomínat zde toho, jakým způsobem plnil tento venkovský amatérský orchestr svůj úkol hudebního nástroje - tlumočníka, kolik citu, síly, naděje i víry vlil do srdcí. Sama jeho historie z období druhé světové války byla by jistě krásným dokladem. To však bylo a jistě i bude hodnoceno těmi, kteří toto období prožívali jako členové tohoto orchestru.
Posledních deset let, k nimž se víže i moje spolupráce, mě však přivádí i k jiné myšlence. Osudy orchestru byly už od počátku úzce spjaty s životem hudební školy. Tato symbiosa obou organismů se ukázala velmi správnou a účelnou. Posilujme ji! Veďme mládež tak, aby našla cestu i ke kulturním hodnotám. Píseň strojů opájí století techniky, ale nesmí přehlušit v lidských srdcích cit a smysl pro krásno. Hudba je jeden z nejvýraznějších projevů našeho kulturního odkazu. Splní-li Orchestrální sdružení svůj úkol produkční, musí splnit i výchovný, a to v obou směrech: rozšířením řad posluchačů a rozmnožením řad vlastních, hlavně podchycením mladých. Myslím, že jsme na dobré cestě a že s ní neustoupíme. Zavazuje nás k tomu i těch 25 let poctivé práce, nezištné a obětavé, kterou sice nelze vyjádřit ani v hodinách ani v procentech, kterou nelze měřit tunami ani kilometry, ale které je lidstvu právě tak zapotřebí jako jiných činností. Kdyby do každého z těch tisíců srdcí posluchačů zapadla jen jediná krůpěj citu, bylo by zde vykonáno dílo velké a krásné.